Most, Bořeň, 22.5.2010

Ráno kolem osmé mě Hanka vykopala z pelechu, abychom stihli sraz v půl desáté v Nebušicích. Za odporného mrholení jsme se přesunuli napříč Prahou, u Kočišů podrbali za ušima Deera a vyrazili v počtu čtyř dětí, šesti dospělých a tří aut směrem na Most; jako první postupný cíl byl určen gotický kostel, známý hlavně svým přesunem z náměstí původního Mostu, zlikvidovaného při těžbě hnědého uhlí, k opatství u kostela Sv. Ducha o osm set metrů dál. Výšku, tlak, teplotu ani rosný bod jsem nezaznamenal, nicméně cestou se krásně vyčasilo a v cíli jsme vystupovali z aut pod modrou oblohou a zářícím Sluncem.

Kostel samotný mě na první pohled zklamal. Jakási podivná stodola s gotickými okny a barokní bání na tuctové věži. Proč s tímhle dělali takové ciráty? Ani vstupní hala s pokladnou a následný výstup na věž to nevylepšily; nic z toho nevypadalo jako zachráněná památka, naopak ze zdí dýchal duch socialistické fušeřiny bez citu a špetky estetiky (později se potvrdilo naše podezření, že věž byla, narozdíl od zbytku kostela, před přesunem zbourána a po přesunu postavena znovu). Trošku to zachránil výhled z věžního ochozu. Směrem na sever přes hřbitov, vypadající jako malé golfové hřiště, na místo zmizelého starého Mostu, kde je nyní zaplavován bývalý povrchový důl, na jehož místě by v budoucnu mělo být velké rekreační jezero. Na opačnou stranu, kde nám mohla Zuzka v praxi předvést rozdíl mezi původním socialistickým realismem, ctícím stále ještě alespoň do jisté míry urbanistické zásady, a mezi sídlištními králíkárnami bez jakýchkoli znaků města. A na západ, kde se za jezírkem zaplavujícím zbytky malého lomu tyčil vrch Hněvín s povedenou atrapou hradu a rozhlednou.

Strhal jsem tu vnější vzhled kostela, vstup i věž. Před vstupem do vlastního chrámu jsme už byli připraveni na cokoli a o to větší byl náš údiv, jaký úžasný interiér člověk nalezne po průchodu malými dveřmi za halou s pokladnou. Vzdušný prostor s mnoha pilíři, nádhernou gotickou klenbou, kolorovanými vlysy na balkónech a neuvěřitelnou spoustou světla. Bohužel se mi nechtělo platit stovku za použití fotoaparátu (i když jsem pak váhal, jestli si přece jen nemám připlatit, abych netahal stativ zbytečně) a tak mohu pouze odkázat na oficiální fotogalerii na webových stránkách kostela.


Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě byl postaven po požáru města v roce 1515 podle plánů Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu na místě raně gotické baziliky, z níž se dodnes zachovala pouze krypta (to "dodnes" píší na oficiálním webu kostela; mně to přijde vzhledem ke stěhování budovy v roce 1975 jako hovadina, současný sklep je plný betonu). Stavba byla zahájena v roce 1517 a trvala až do začátku 17. století, mimo jiné i proto, že kostel stihl ještě před dostavěním v roce 1578 vyhořet. Budova byla navržena jako velké halové trojlodí s opěráky vtaženými dovnitř, pětiboce uzavřeným presbytářem, s hranolovou věží s ochozem v hlavním průčelí, předsíní po severní stěně a severozápadní sakristií. Financování stavby hradilo zčásti město, zčásti veřejné odpustkové sbírky konané v letech 1517 až 1519 v Čechách, na Moravě, ale i v Sasku, Lužici a Slezsku. Sbírky společně s dalšími dary vynesly 12155 kop a 45 grošů, ovšem třetina z toho musela být odevzdána papežské kurii.

Během velké opravy v letech 1880-1883 byl interiér regotizován odstraněním části barokního inventáře, shromážděného v předchozích staletích, gotizující výmalbou a instalací novogotického zařízení. Další menší oprava proběhla v roce 1932. V roce 1964 byla, v souvislosti s těžbou hnědého uhlí, schválena postupná demolice staré zástavby v Mostě a výstavba nových sídlišť jižně od města. Následně bylo rozhodnuto, že kostel Nanebevzetí Panny Marie bude zachráněn; bylo rozpracováno 11 variant záchrany zahrnujících několik míst pro přesun s tím, že bude přesunut buď jako celek nebo po rozebrání jako skládačka; uvažovalo se i zachování kostela na původním místě na pilotách, uhelném pilíři či železobetonovém rámu. Jako nejvhodnější varianta nakonec byl zvolen přesun vcelku o několik set metrů dál do sousedství gotického kostela sv. Ducha a jeho barokního špitálu. V letech 1970 a 1971 byl demontovaný mobiliář kostela včetně hlavního oltáře a jeho nejbližšího okolí odstraněn do depozitáře a následně byl proveden archeologický průzkum. V roce 1972 byla rozebrána věž, neboť by její zabezpečení při přesunu bylo příliš náročné a komplikované. Další tři roky zabraly zabezpečovací práce v interiéru, jako zpevnění klenby nástřikem nebo vyztužení objektu ocelovou příhradovou konstrukcí. Také musela být vybudována transportní dráha; kolejiště bylo ovšem dlouhé jen 160m a během přesunu bylo za kostelem demontováno a přenášeno dál před kostel.

Transport po trase dlouhé 841.1m se sklonem 12.3 promile byl proveden ve dnech 30. září až 27. října 1975. Následné zabezpečení stavby a renovace trvala včetně znovupostavení věže a restaurování interiéru až do roku 1988, kdy byl kostel - jako výhradně koncertní prostor - znovu otevřen pro veřejnost. Po převratu v roce 1989 se církev zdráhala kostel znovu vysvětit, neboť díky přesunu po obloukové dráze je nyní oltář orientován na jih a ne na východ. K opětovnému vysvěcení došlo až v roce 1993.

K řešení oběda jsme přistupovali s opatrností danou našimi nedávnými zkušenostmi z restaurace v Hrádku nad Nisou. Hospoda v památkovém ústavu vedle kostela měla dlouhatááánský jídelní lístek, na který jsme hleděli s krajním podezřením; takhle dlouhé menu obvykle značí mizerné provedení a dlouhou čekací dobu. Když jsem pak v dáli zahlédl ceduli Tesco, bylo rozhodnuto: nakoupíme věci na piknik a spořádáme to nahoře na Hněvíně. V klidu, bez čekání a s výhledem na České středohoří.


Hrad na kopci Hněvíně nad Mostem stál už minimálně ve 12. století. Vlastnil ho rod Hrabišovců a díky strategické poloze a dvěma studnám nebyl nikdy dobyt, byť se o to pokoušeli i Husité nebo Přemysl Otakar II. V té době se hrad jmenoval Landeswarte neboli Zemská stráž, což ukazuje na jeho funkci při obraně hranic. Za panování Karla IV. ho získala rodina míšeňského markraběte a během následujícího století přešel z rukou českých králů do majetku Míšně a zpět ještě několikrát. Po několika dalších změnách majitelů ho v roce 1594 zkonfiskoval Rudolf II. (předchozí majitel Ladislav Lobkovic byl obviněn z pokusu o vzpouru proti císaři) a následujícího roku ho prodal městu Most. Za vlády Rudolfa II. byl na hradě vězněn i známý alchymista Edward Kelley a v roce 1597 tam i zemřel, což nastoluje otázku, jestli byla v ceně, kterou město Most za hrad zaplatilo, započítána i hodnota obyvatel místního lapáku.

Za třicetileté války hrad dobyli Švédové a kvůli problémům, které s nimi Most měl, požádali později mostečtí občané Ferdinanda III. o jeho demolici (míněn hrad, ne Ferda), aby už nemohl přitahovat pozornost vojska a aby měli stavební materiál na opravu města. Bourání probíhalo v letech 1651 až 1653 a po následujících 200 let byl vrchol kopce prázdný. Až v roce 1879 byla v místě zbytků hradu postavena výletní restaurace, deset let na to první verze vyhlídkové věže (dřevěná; vydržela jen rok, pak ji sejmul vítr) a v roce 1896 bylo rozhodnuto o obnovení hradního areálu německým Spolkem přátel Zámecké hory. V následujících letech na vrcholu vyrostla kamenná rozhledna a restaurace v gotizujícím stylu.

Za druhé světové války zde sídlila německá protivzdušná obrana a po válce celý areál chátral až do roku 1967, kdy byl zrekonstruován a kdy k němu přibyla i malá hvězdárna ve východní věži. V současnosti vlastní Hněvín město Most, které v roce 2000 provedlo další, na pohled velmi vkusnou, rekonstrukci.

Piknik s výhledem na kostel, nádraží i kopce za nimi se více než vydařil a poté, co jsme obešli hrad a vystoupili na rozhlednu, byla jako další cíl vybrána nedaleká hora Bořeň. Po krátkém bloudění, během něhož jsme si mohli z auta prohlédnout bílinské nádraží a ztopořky u krajnice kousek před Mostem, jsme kolem třetí zaparkovali u Bořeňské chaty na západním úbočí kopce. Kávička a trocha sladkostí nás příjemně naladila k výstupu, takže se během následující hodiny a půl úbočím neslo hlavně funění dospělých a dětské hlásky jejich potomků. Na vrcholu, který byl dobyt v 17:01 středoevropského letního času, jsme nalezli kupu dalších lidí, pidipsa jménem Fantomas a vyhlídku do širokého okolí.


Bořeň je skalní suk nacházející se jižně od Bíliny nad údolím řeky - kdo by to byl řekl - Bíliny. Jedná se o největší znělcový skalní útvar ve střední Evropě a tvoří dominantu dobře viditelnou z mnoha i velmi vzdálených míst. Skalnatý vrchol je ve výšce 539 metrů nad mořem; od něj spadají příkré skalní stěny, na nichž se už od počátku dvacátého století hemží horolezci.


Cestou dolů jsme míjeli dva skálolezce, kteří se po neúspěšném pokusu odnést třetího se zraněnou nohou na parkoviště pod kopec nakonec uchýlili k mobilnímu volání o pomoc; o kus dál jsme se pak vyhýbali saniťákům nesoucím v kamenitém terénu skládací kolečkové křeslo. Mají můj obdiv, vůbec jim horský výšlap v nemocničních pantoflích nezávidím a snášení dospělého chlapa několik kilometrů z kopce přes balvany už vůbec ne.

Následovala krátká obhlídka Bíliny, nákup v místním Lidlovi a přesun ke Kočišům, kde jsme strávili opékáním buřtů zbytek večera...